na Blog.cz

Poprvé jsem dneska vyletěla od zkoušky

a i když jsem to trochu čekala, zároveň jsem si říkala, že přece jen třeba

jo, třeba, třeba mít o dva body víc

kvůli dvěma bodům a mým opravdu hloupým chybám další týden stresu

to prostě byla poslední kapka za ten fantastickej týden...

Celej ten týden s tím chvílemi se vnucujícím pocitem, že se rozbrečím

ale docela bez slz

takže ne

v té tramvaji jsem nebrečela ^jen kvůli té zkoušce

(konečně jsem taky schopná uznat, že AŽ TAK jsem se na ni neučila)

a zas jednou jsem strašně chtěla někam odjet

(jako už tolikrát)

Taky jsem dneska měla pro změnu i docela dobře vypadající vlasy - ani ne Stará čarodějnice, ano Přeleželé roští, ani Uáááá, co to je?!, vážně docela dobře vypadající vlasy, než jsem vyběhla do toho deště - bez deštníku. Improvizace v podobě šály kolem hlavy bohužel nevypadala tak, jak bych chtěla (http://farm4.staticflickr.com/3586/5696338393_fc683990ac_z.jpg ),

ale konec konců nejsem Audrey. Nějaký chlap se zasmál, když jsem běžela kolem něj, netuším čemu, ale ve své paranoie jsem zatoužila zastavit a na místě zinscenovat krátkou scénku ku zopakování starší literatury,

Chechtal - Ludmila

Já - Varjag

Šála - šála

...jenže na to nebyl čas. A nakonec jsem stihla ještě dřívější tramvaj, než jsem chtěla, ne že by to k něčemu bylo, pokud teda nedoceňujete deset minut stresu před pracovnou navíc.

Též se mi povedlo ztratit diář. Zřejmě. Jak, to netuším-...

Ah ano, přátelé, během psaní tohoto textu mě osvítil záblesk mé paměti a došlo mi, že je zřejmě v kapse kabátu, protože včera jsem měla jiný, no hlavně že jsem si kvůli diářohledání ráno nechala ujet bus a jela tou tramvají a-...

A víte, zase budu optimistka. Aspoň myslím. Ale potřebuju víc kafe a trochu čaasu, než se dopracuju k aspoň fake smile.

Ano, já vím, že jsem nenapsala ani nostalgický článek k Vánocům, ani k Novému roku, ani k čemukoli jinému

a teď takový opravdu, ale opravdu trapně pološílený žvást

mám z něj pocit jak ze špatné pleťové masky

a špatně se s tím dýchá

a věřte mi, že tenhle článek

(nejspíš)

smažu

protože je nemyslitelné a pod mou úroveň tu mít po měsících ticha tohle

ale jak říkám

proteď

pro příštích pár minut

kdy jsem zas jednou nejosamělejší tvor na světě

(neberte mi do hajzlu můj sobecký egocentrismus)

si dovoluji

pouze zde

na adresu veškeré své duševní rozervanosti a nevyrovnanosti

a toho všeho idiotského nejistého zmatku

jakož i skript a hromady papírů

jakož i všech 's gonna be fine vět

...and then you realize you're not sure if you actually are the person you used to be, the person you wanted to be, the person you've become or... someone else. The border between "now" and "before" seems to be too thin and it feels like you can't make that decision by yourself. And you doubt everything, of course you do, all that fucking doubts which are laughing at you-... What can you lean on when everything is so...confusing? When everywhere you turn you find another "what if"? When you realize you're kind of becoming the one you used to be, which doesn't really make any sense, while all the context has changed...?

Oh, yes.

Mívala jsem ve zvyku psát víc. Right.

Tak nějak jsem se za poslední rok, dva? transformovala v ex-bloggera, ex-grafičku, ex-writera ("I don't care what you think. I am a writer. Bad one, possibly. But still.").

Málo času. Málo chuti. Spousta výmluv.

Well then.

Oh yes, I'm alive.

And still that fucking awesome.